Stephen Covey v knize z roku 1994 doporučuje o práci s prioritami uvažovat jako o nádobě, do níž dáváme nejdříve velké kameny (hlavní úkoly), pak ty menší a zbytek dosypeme pískem (drobné úkolečky). Parádně to vyjde! Když coveyovský kouč dokončí předváděčku, je nádoba vrchovatá a divák ohromený i pokořený, jak blbě doteď plánoval svůj čas. Spěchá domů pro elegantní misku.

V knize Four Thousand Weeks, která byla loni (nejen) pro mě velkým game-changerem v uvažování nad časem, životem, prací a vůbec, to její autor Oliver Burkeman označuje za lež (doslova: „lie”). A já mu dávám za pravdu.

Argumentuje takto: kamenů pro show je připraveno přesně tolik, aby se krásně vešly. Ale co my skuteční lidé, kteří máme v životech kamenů mnohem, mnohem víc, než se vejde do maličkých nádob našich dní? Na rozdíl od showmana Coveyho celé dny jen zoufale přehrabujeme šutry, a s pocitem životního selhání vybíráme, které do nádoby vkládat, a které ne. Každá metoda by podle Burkemana měla být posuzována podle toho, jak dobře nám pomůže předvybrat, co nedělat a co prokrastinovat, a ne podle toho, kolik toho díky ní údajně stihneme zvládnout.

Hlavní lekcí pro mne je poněkud tautologické usmíření s nestíháním: za hodinu neudělám víc, než udělám za hodinu. Vidím to před sebou jako tu misku na obrázku. Většinu produktivního života skutečně žijeme v jakémsi pomatení, že máme nekonečno času (= každá hodina je nekonečná).

Už pár měsíců si cizeluji algoritmus, který mi pomáhá upřednostňovat některé důležité věci a zahazovat jiné taky důležité věci – bez lítosti a viny. Laskavě, ale nekompromisně se snažím potlačit iluzi, že se někdy dostanu ke všem vzrušujícím plánům, zájmům a projektům – a s tím mizí i pocit viny, že jsem je ještě neudělal. Jde to ztuha, ale zlepšuju se. Součástí mého algoritmu je ale i jistá míra chaosu: některé věci se stávají důležitými až zpětně tím, že mě strhly a třeba zavedly někam do neznáma. Dal jsem si na to jakýsi generální pardon.

Život je konečná množina, tak proč ten nerv: nemá smysl si vyčítat, jaká hromada kamení leží před barákem. Miska dne nikdy nebude větší. Ba naopak, s postupným úbytkem životní energie se bude spíš scvrkávat. Učím se přiznat si porážku vždy pěkně hned z rána („Tyto úkoly dnes definitivně nestihneš:”), a pak se zaměřím jen na podmnožinu všeho důležitého („...a z toho stihneš sotva jeden, kamaráde.”).  Jaká úleva, jaké osvobození. Nesnesitelná lehkost nestíhání.

🩳
Tento post je tzv. „kraťas“ – nejde o plný článek, ale o malou poznámku, nápad, myšlenku, postřeh, recenzi, na niž by se velký článek nehodil. Všechny kraťasy najdete pod odpovídajícím štítkem (nebo přes menu nahoře).