Po odchodu z natáčení Show Jana Krause mi bylo jasné, že záznam nikdy nepřesdílím a zakázal jsem všem blízkým se na něj dívat. Připadalo mi, že jsem neřekl ani zlomek toho důležitého, a celou noc se převaloval s nápady, jak šlo reagovat vtipněji. Ale pak mi spousta milých lidí sdělila, že je bavilo, jak jsem se potil při tradiční SJK disciplíně skákání do řeči, a tak sbírám odvahu a sdílím – s doplňujícím komentářem.
Čím je pro mě lifehacking a co je podstatou tohoto podezřelého koníčku? Nyní bez skákání:
- v prvé řadě lifehacking není biohacking (biohacking je nudnější podmnožina lifehackingu, to dá rozum)
- je to obor a životní styl založený Přemkem Podlahou, akorát přejmenovaný, převedený do dnešní reality a upgradovaný o vědecký přístup; spadá pod něj řešení životních výzev a situací všeho druhu; např. záhadných výpadků proudu na naší chalupě (jež jsem hackoval pomocí datové analýzy, jak ukazuji v nedávném callu)
- lifehacking tak není nic moc jiného než snaha o metodické a někdy inovativní řešení problémů s tužkou v ruce (ať už pod pojmem „tužka” rozumíme cokoli)
- lifehacking u mě sice začal jako hraní si s nástroji, gadgety a doplňky stravy, ale posouvá se („nám” v Klubu) od nadšeného early-adoptění k personal science (jak je typické a mrzuté, že často musíme konstatovat, že „to nefunguje”, „je málo dat”; zato se nenecháme tak snadno opít žádným Rohleekem 3.0)
- personal science totiž znamená, že používáte vědecké paradigma na osobní výzvy a osobní problémy...
- ...a vědecké paradigma se typicky opírá o experimentování, rozlišení dojmů od důkazů, pracuje s hypotézami, exaktními daty, literaturou a usiluje o zapojení kritického myšlení; vyžaduje odvahu přehodnotit názor pod tlakem důkazů (nebo spíše jejich nedostatku)
- jde nám také o minimalizaci zkreslení, k nimž je bohužel experiment se skupinou o počtu členů n=1 poněkud náchylný; i když vám něco domněle jednou zafungovalo, chraň vás bůh bez dalších pokusů doporučovat to jako univerzální řešení
Tím se vracím ke Krausově otázce „koho teda lifehackujete?”. No sebe přece! Nicméně vždycky pomůže, když můžu dostávat feedback od skvělých kolegů, kteří se poctivě pokoušejí o podobný přístup k řešení.
Celý rozhovor s Janem Krausem můžete shlédnout ze záznamu. Dotazy vítány!
Lifehacking není nudný a už vůbec ne smrtelně vážný. Vážnost ponecháváme deathackingu, což je pojem, který jsem si právě vymyslel.
Tipy na zdroje
- Pavel Pelikán, aka Fitnesator, lifehacker a vynálezce slova nositelnika, patří mezi nejlepší světové recenzenty chytrých prstenů a dalších fitness zařízení. Proč říkám světové? Nejen kvůli top důkladnosti, ale také proto, že rozjel mezinárodní verzi svého blogu a kanálu! Je mou pravou rukou a zástupcem v Klubu Lifehacky.
- Skvělý Jirka Urban (též člen Klubu) každoročně ukazuje, jak lze analyzovat náladu a promítnout ji do svých rozhodnutí.
- Richard Sprague je pro mě mnoho let vzorem metodického přístupu k personal science v praxi.
- Studie Garyho Isaaca Wolfa vysvětluje, proč je personal science validní evidence-based přístup k životním výzvám, ale taky že má potenciál obohatit klasickou vědu.
- Kniha Malé experimenty – Jak nastartovat zvědavost a nebát se žít po svém od Anne-Laure Le Cunff je parádním rámcem, který vám pomůže nastavit přemýšlení o životních výzvách a rozhodnutích v duchu lifehackingu. Jiný přístup k aktivnímu uchopení problémů představuje i nová kniha Petra Ludwiga Od chaosu ke smyslu – Petr sám používá různé metody zapisování a vizualizace dat o životě; já si nejvíc oblíbil jeho otázku: jaký příběh o svém životě vyprávíme sami sobě?
Připomínám, že v neděli 1. února v 17:30 budeme zpovídat jako hosta MUDr. Jana Hlaveše, který se zabývá mimo jiné optimalizací zdraví s důrazem na mitochondrie a energii v buňkách.
Pokud nejste členy Klubu, můžete se jimi okamžitě stát a hackovat mitochondrie s námi.
🧙 PRÁVĚ VYŠLA
Ať vám visí na rtech – Jak zaujmout, přesvědčit a pobavit díky síle storytellingu
- Ve škole jsem nemíval jedničky z gramatiky, ale často jsem uhnal pochvalu za originalitu ve slohu. Spoléhání na pouhou originalitu při vyprávění mi ale během života začalo selhávat.
To, že strhující vyprávění nestaví nutně na překvapivém nápadu, ale na formě: načasování, tempu, důvtipu a zadržování pointy (a fikaném odvádění pozornosti od ní), jsem zjistil teprve nedávno. - Tahle naše nová knížka patří do mé sbírky I wish I had read this book sooner. Na ediční poradu jsem ji přinesl se slovy: kdo se se mnou nikdy nenudí, ať se přihlásí. Zavládly rozpaky, nikdo se nehlásil, jeden kolega zůstal s rukou zaseklou uprostřed. A tak byla kniha přijata do edičního plánu! A dnes se tomu smějeme.
- Otázka je, zda se smějou lidé i vašim historkám 😄
- Matthew Dicks je velký vypravěč, který učí, jak si všímat drobných zážitků, které mají velký potenciál, a jak vyprávět, co se vám stalo, způsobem, díky němuž vám budou ostatní viset na rtech. Za mě nejvtipnější melvilí kniha dekády.
PS: hodnocení čtenářů Goodreads – 4.26 z 5